Navigace

Obsah

Důl Terezie a odkliz Kristián

Důl Terezie a odkliz Kristián

 

Důl Terezie, odkliz Kristián: karbonský prales (GPSN49°50'50.289" E13°33'42.586")

Odkliz Kristián je nejmladším v břaské pánvi. Začátkem 20. stol. zde existoval jen malodůl Terezie, v němž se těžilo hlavní úpadnicí z hloubky asi 20 m. Rozloha ani mocnost uhelné sloje zde nebyla nijak závratná (cca 2,65 m s proplástky), ložisko bylo navíc silně tektonicky porušené. Těžilo se tu do r. 1943, pak byl důl opuštěn. V r. 1957, kdy už byla většina dolů v břaském revíru „vyuhlena“ a uzavřena, začal na výchozu pokus o povrchové dobývání. Bylo skryto téměř 200.000 m3 nadloží a vytěženo 46.000 tun uhlí. Už v roce 1958 byl ale konstatován neuspokojivý stav skrývky i dobývky (sloj s četnými proplástky je ukloněná a zatímco ve výchozí severní části je nadloží cca 2 m, směrem k jihu zapadá do hloubky 8-9 m). Hlavním problémem byl však fakt, že sloj byla již asi z 60 % vyrubána a rozfárána starými důlními díly (projevy tzv. „selské těžby“ vidíme i na starých leteckých snímcích), takže bylo dobývání odklizem vzápětí ukončeno. Až o několik desetiletí později se ukázalo, že lokalita skrývá jiný poklad: Odkliz je unikátním geologickým a paleontologickým nalezištěm, které obsahuje místní flóru a faunu z období karbonu, starou asi 309 mil let.

 

Fosilie přesličky rodu Calamites

 

Na Z okraji odklizu zachycuje odkrytý profil tzv. radnické vrstvy, v nichž dominují říční sedimenty, vyplňující původní karbonské údolí. Na lokalitě je zachována spodní radnická sloj, která reprezentuje původní nivní rašeliniště, dále brouskový horizont, který tvoří ve spodní části tuf (sopečný popel, který lokalitu náhle zasypal) a v horní části tufit (až několik m mocná vrstva podobného materiálu, avšak druhotně naplavená z okolí). Nad vrstvou tufitu se opět v místě obnoveného rašeliniště vytvářela svrchní radnická sloj. Unikátní je především tufový horizont, tvořený materiálem z extrémní vulkanické aktivity. Vrstva tufu (až 0,6 m) se přitom váže k jedné jediné geologické události (stejná erupce, jaká dala vzniknout i nálezům na nedalekém Ovčíně u Přívětic). Pojmenování „brouskový horizont“ či lidově „brousek“ pochází z toho, že těmito kameny, tvořenými jemnými, spečenými zrnky křemitého popela, je skutečně možné brousit např. kosy. Původní vegetace karbonského pralesa je právě v tomto vulkanickém popelu pohřbena přímo v místě svého růstu (in situ).

 

Vegetace karbonských uhlonosných vrstev je zde reprezentována hlavně výtrusnými rostlinami: Dominantu původního pralesa a hlavní podíl sopkou pohřbené biomasy tvořily především stromovité formy plavuní (Lepidodendron lycopodioides, Lepidofloyos acerosus aj.), kapradin (Pecopteris aspidioides) a přesliček (Calamites sp.). Vedle nich zde ale rostly i první primitivní nahosemenné rostliny – dnešním jehličnanům příbuzné kordaity (Cordaites borassifolius). Z bezobratlých živočichů je zde možné najít pavoukovce či paleovážky. S určitou nadsázkou lze říci, že je tu zachován 309 miliónů let starý in situ (přímo zde vyrostlý) prales téměř v nezměněné podobě. Západní stěna odklizu zachycuje kompletní geologický profil, v němž lze tuto zajímavou událost dějin uhelné pánve sledovat. Vulkanický materiál tvoří stěnu žlutavého tufu a tufitu, nasedající na strop spodní radnické sloje.

 

V době vzniku naučné stezky (2014) je bohužel spodní část profilu (brouskový horizont) z větší části překryta sutí a odpady. Západočeské uhelné doly, a.s., už ale připravují projekt rekultivace lokality Terezie, který předpokládá odstranění černé skládky a postupné zavážení východní části odklizu zeminami a neškodnými inertními materiály. Západní stěna odklizu, na níž je nejlépe patrné výše popsané souvrství ukrývající vědecký poklad, by měla být naopak odkryta v celém rozsahu a zpřístupněna veřejnosti jako lokalita mezinárodního významu. Nikde jinde na světě totiž v současnosti lokalita s obdobným odkryvem není známa.

 


obecní znak Už Kašpar Maria Šternberk (1761-1838) v okolí vyhledával zkameněliny. Svými sbírkami nerostů a paleobotanických nálezů pak zásoboval Národní muzeum, které v roce 1818 spoluzakládal. V roce 1823 pro vědu poprvé popsal i druh Cordaites borassifolius, který lze hojně nalézt i v tufitech v západní stěně oprámu.