Obsah

Dírecký potok

Dírecký potok

 

Dírecký potok - voda v podzemí a na povrchu (GPSN49°50'38.991" E13°33'44.761")

Stojíme v nejnižším bodě celé trasy, v nadmořské výšce asi 400 m. Silnice Břasy – Vranovice zde vede po náspu, který od sebe odděluje tzv. Vranovické jezero a malé „rezavé“ jezírkoz něhož vytéká Dírecký potok. Nad pravým břehem potoka stávala do pol. 19. stol. sklárna barona Hochberga. Hlavním tématem této zastávky NS je vztah důlní činnosti a vody, a to jak vody povrchové, tak vod podzemních. 

"Kyzové" jezírko s typickou červenou barvou v místě vyústění odvodňovací štoly.

Podzemní vody představují při dobývání surovin značnou komplikaci a v případě hlubinné těžby často přímo ohrožují bezpečnost a životy horníků. Proto musí být z dolů neustále odváděny či dokonce aktivně čerpány. K bezpečnému odtoku důlních vod (a někdy i k dobrému větrání šachet) slouží speciální důlní díla, tzv. dědičné odvodňovací štoly. Dědičná štola může být poměrně dlouhá, razí se vždy s mírným stoupáním z úpatí svahu do ložiska. Tyto štoly vždy měly kvůli zmíněnému bezpečnostnímu aspektu pro těžbu zásadní význam a vztahovaly se na ně zvláštní důlní předpisy. Dědičná štola většinou musela být ražena jako první důlní chodba, ještě před samotnou těžbou suroviny. Její výsadní postavení bylo i v tom, že přes přímou konkurenci jednotlivých těžařů v určité oblasti do ní byly sváděny přítoky vody z důlních děl více vlastníků a po více generací – odtud tedy název „dědičná“ (právo užívat výhod již provedeného odvodnění přecházelo i na dědice či nové majitele).

Vzniku Vranovického jezera je věnována zastávka č. 6, na tomto místě se zaměříme na vodní plochu pod silnicí, tzv. „kyzové jezero“. Právě zde na povrch vyúsťují vody, svedené dědičnou štolou z prostoru řady bývalých dolů (mj. Kateřina, Liewald, Terezie, Egidi ad.). Tok, který z jezírka vytéká, najdeme v mapách pod názvem Dírecký potok. Pojmenován je podle mlýna „Dírka“, ležícího u jeho ústí do Berounky; těsně před ústím ještě vytváří malebný vodopád. Potoku se ale odedávna říká „Kyzovka“, podle červeného zabarvení způsobeného obsahem železa, které se do vody vyluhuje z podložních hornin. Chemismus podzemních a důlních vod je tu určen kyzovými břidlicemi, které vznikaly hluboko na mořském dně v oblasti se zvýšenou sopečnou činností. Tyto břidlice i vody, které jimi prolínají, obsahují vysoké koncentrace síry a kovů, především ve formě sulfidů (pyrit = disulfid železnatý, FeS2). Jejich zvětráváním druhotně vznikaly oxidy a hydroxidy železa, které byly v okolí také těženy coby železné rudy; z pyritických břidlic byla jako surovina získávána také síra.

Oxidací (působením vzdušného kyslíku) na zemském povrchu ze sulfidů vznikají sírany (např. síran železnatý FeSO4, tedy zelená skalice, nazývaná též zelený vitriol). Toho bylo používáno k výrobě „české“ neboli „dýmavé“ kyseliny sírové (H2S2O7) – viz zastávku č. 7. Další oxidací přechází dvojmocné železo (železnaté ionty) na trojmocnou formu (železité sloučeniny). Tato forma železa je ale ve vodě nerozpustná, a tak dochází po vyústění na povrch k jeho vysrážení v podobě typických rezavých povlaků. Odvodnění výše položených důlních děl nebylo do Díreckého potoka svedeno náhodou – potok totiž původně pramenil v prostoru odklizu Kateřina, avšak kvůli dolování byl pramen dědičnou štolou sveden pod zem. Zajímavé je, že na většině současných map je potok ještě zakreslen i v místech, kde dnes žádná povrchová vodoteč není (a při dnešní konfiguraci terénu ani být nemůže). Podle pamětníků ale ještě na přelomu 50. a 60. let byly „rezavé“ důlní vody z prostoru Kateřiny přiváděny dřevěnými koryty do dosud viditelné strže při okraji lesa (u zastávky č. 3), kterou kdysi Dírecký potok protékal.


obecní znak Také ve znaku Břas má voda své místo. Obecně ji znázorňuje modrý zvlněný pruh, oddělující tzv. patu (dolní část znaku) a stylizovanou retortu. Tento prvek je obvykle blíže vysvětlován jako symbol řeky Berounky, jejíž údolí je výraznou osou zdejší krajiny.